Novoroční přání – Vděčnost

Inspirováno Silvestrovským kázáním Tadka Gaury

…plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“                                                                                                                                                         Efezským 5:19-20

Pro Český národ je tato výzva zvláště důležitá. Vděčnost není naší národní vlastností. Stačí si poslechnout rozhovory, které probíhají v autobuse, ve frontě v Kauflandu či v hospodě u piva. Zdražuje se, platy malé, důchody malé, mladá generace strašná, politici neschopní…vzpomínám na svou stáž v Basileji ve Švýcarsku a jak rozdílné byly rozhovory, které jsem v autobuse slyšel tam. Jistě můžete namítnout, že Švýcaři se mají mnohem lépe. A má otázka k zamyšlení – co je příčina a co je důsledek? Máme se špatně a proto nadáváme (reptáme, abychom použili Biblický výraz) a nebo proto, že jsme národ věčně kriticky a nespokojený tak se máme zle (což samo o sobě stojí za objektivní zhodnocení jak zle se máme).

Vděčnost nám dává pohled z jiné perspektivy. Když si uvědomíme, za kolik věcí můžeme být Bohu vděční, tak nám ty těžkosti přijdou o mnoho lehčí. A ty věci, které nám vadí a které nás štvou – s kolika z nich můžeme něco udělat?

Štvou nás dnešní mladí, kteří furt jen sedí za počítači – zkusme si udělat čas na to, jim ukázat, že svět může být lepší než ten, který je schován za obrazovkami (pokud tomu ovšem sami věříme…).

Malé platy – investujme do osobního rozvoje, udělejme si pořádek ve výdajích, začněme být štědří a Bůh rád otevře své nebeské průduchy (Mal 3:10, Lk 6:38)

Je spoustu věcí, které by nás měly štvát, ale zkusme se na ně v novém roce dívat optikou vděčnosti a víry, že náš Bůh je schopen je změnit.

 

Jirka Červeň

Druhý příchod

Opravdu chceme, aby se Ježíš vrátil?

Představte si to…zítra ráno se roztrhne obloha, za děsivého zvuku se obzor rozzáří nepředstavitelným jasem a svět tak jak ho známe skončí.

Nestihneme dokončit rekonstrukci kterou jsme začali. Nestihneme dočíst knížku, kterou máme rozečtenou. Nesplatíme leasing. Neomluvíme se těm, kterým jsme ublížili. Neřekneme té krásné holce od vedle, že se nám líbí. Nepodržíme si v náruči naše první dítě.

Opravdu to chceme? Co vidíme jako důležitější? Tyto naše touhy…nebo to, že rázem skončí všechno utrpení, války, nemoci, že všechna nespravedlnost bude potrestána a my budeme moct být navěky v intimní blízkosti s našim Bohem?

O co nám opravdu jde?